No love 1/3

25. února 2011 v 19:38 | Sch-Rei |  FanFictions
No love 1/3
Sch-Rei
"Jé, děkuji, mami," řekl nadšeně dredáč když rozbalil dárek, co dostal od Simone k narozeninám. Bylo to nevé CDčko od Eminema. Tenhle mladý chlapec to v životě neměl jednoduché, jeho otce neznal, máma si vydělávala po nočních klubek a prožíval si ve škole věc, které se říká šikana. Žil ve vlastním světě, naučil se milovat Hip-Hop. Jeho malinký neprostorný pokoj byl polepený spousty plakátů různých rapperů, ale nejvíc miloval právě Eminema. Chtěl jednou být jako on, ve svých věcech schovával složu, kam psal vlastní texty. Byli to texty o životě, i když tomu chlapci bylo teprve třináct let, lecco si zažil a nejednou od života dostal pěsí ránu přímo do obličeje, ale i přesto... Šel dál.

"Líbí se ti dárek?" usmála se Simone a objala syna. Tom držel pevně CD v rukou, bylo to jeho první originální Cdčko od Eminema. Měl několik cédéček, ale jen vypálených přes matčiny známé. Tohle bylo něco, co by si za jiných okoloností vlastně skoro nemohli dovolit. Z mizerného platu jeho matky? Ne.
"Líbí! A moc, mami děkuju," řekl s nadšením v hlase.
Druhý den se Tom stavil ještě před vyučováním na školní záchody, musel si umít ruce, kluci z vedlejší třídy si z něj zase udělali jen boxovací pytel, byl celý zamazaný od bláta. S povzdechem se pokoušel očistit dlaně od špíny. Trhnul sebou, když se za ním oznal hodně známí hlas, díky kterému mu naběhla husí kůže: "Ale, ale... Trümper, co ty tady?" ušklíbnul se blonďák opírajíc se o futra. Okolo něj stáli další tři kluci. Jeden byl menší baculatý blonďák, další měl hnědé vlasy, trošku delší, nija zvlášť upravený a třetí měl tmavší krátké vlasy a brýle. S úšklebkem na něj všichni koukaly, jak se Tom pomalinku otočil, když zastavil tekoucí vodu. Nasucho polknul. Minulí týden měl několik pohmožděných částí těla díky těmhle týpkům, většina z nich mu zůstali do dnes a bolí stejně tak, jako ten den. Těch kluků se bál.
"A-Andy, já..." pípl tiše dredatý kluk.
"Ššššš," ušklíbl se blonďák a přešel Tomovi. Sjel ho pohledem a natáhnul ruku k jeho batoho, který ležel pod umyvadlem.
"Co pěného jsi mi přinesl, Tome?" Rozepnul batoh a začal se v něm hrabat. Našel starý iPod s pár písničkama, učebnice, sešity, penál...
"Ale, ale...." zasmál se a vyndal z jeho batohu cédéčko, které včera dostal od mamky k narozeninám. V Tomovi se něco nepříjemného pohnulo, měl szy vo čích. Tak se bál, že už to cédé nikdy neuvidí, pletl se?
"Koukej, Chrisi," ušklíbnul se Andreas a hodil cédéčko baculatému klukovi. Ten ho bohužel jak na potvoru nechytil, a dopadlo na zem.
"Alé, to je ale škoda, snad ti maminka koupí nové." Tom se kousnul do rtu, ani nepípl. Bylo to jen Cdčko, ne? Ne, pro Toma to bylo mnohem víc. Mezi těmi obyčejnými dárky z předchozích let dostal něco, na co jeho matka musela dlouho šetřit. Zdá se vám, že je to přehnané, šetřit na obyčejné cédéčko? Dejme tomu... Každému z nás nebyla nadělená bohatá rodina, která si může dovolit vše, nebo luxusní bezchybný živout, kterým si projdete jako růžovou zahradou. Jsou i lidé, kteří jsou na tom hůř a hůř. Kteří tvrdě makají jen proto, aby se uživily, kteří se bojí dalšího dne, nemají peníze a skoro ani střechu nad hlavou. Tohle byl Tomův případ. Stále se vám to zdá tak přehnané?
"Chrisi, máš pořádně chytat, ten malý cukroušek se nám tady teď kvůli tobě sesype," ušklíbnul se Andreas. Tlouštík jen s úšklebkem pokrčil rameny a odkopnul cédéčko zpět k blonďákovi. Tom sklopil pohled k zemi. To, z čeho se tak šíleně radoval, bylo najednou rozbité na kousky. Andreas se zohnul a vzal tu rozbitou věc do rukou.
"Hmm... Už toho asi moc nenaposloucháš, skrčku. Ale... Chtělo by to ještě menší úpravu." Blonďák přešel pár kroků k záchodové kabince.
"A-Andy... prosím, ne," zašeptal nesměle Tom se vzlykem. Andreas jen protočil oči a vykopnul dveře kabinky. Bez váhání hodil tu věc do záchodové mísy.
"Jejda, to jsme nechtěli," zasmál se Andreas, a spláchnul.
"Pardon," zase se zasmál a vyšel ven ze táchodové kabinky. Sjel pohledem třesoucího se chlapce a protočil očka.
"Tak, čím ještě obdaříme Andyho?" zazubil se a vzal zase dredáčovu tašku.
"Hmmm..." zamyšleně se hrabal v jeho věcech, než vytáhnul velkou složku plnou papírů. Tomovi texty... Když tom ho v jeho konání přerušilo zvonění. Tom sebou škubnul, tak moc si přál, aby to se zazvoněním skončilo. Věděl, že Andreas tak jako on musí na hodinu. Blonďákovi hrozilo propadnutí, tudíž nemohl zameškávat zbytečně hodiny, a s neomluvenýma hodinama to pro něj už znamenala trojka z chování. Naštvaně zavrčel a vrátil složku do batohu.
"Trümper, dořešíme si to po škole," zasyčel a hodil Tomovi batohl pod nohy. Parta ze záchodků odešla.
Německými ulicemi Magdeburku se ale netoulal jen jeden chlapec s příběhem podobným Tomovému. Byl tu ještě jeden, bylo těško říct, jestli na tom byl stejně, líp a nebo hůř, zažíval si to samé, co právě Tom.
"Bille?" křikla po černovláskovy, který koukal do země stará profesorka matematiky.
"Víckrát ti to vysvětlovat už nebudu!"
"J-já... Já se omlouvám, paní profesorko," zakňučel tiše černovlásek. Jeho čokoládové oči, které byli pervektně nalíčené jako zbytek tváře byli plné slz. Bill byl moc citlivý, nesnesl, když s ním lidé tak špatně jednali, když na něj křičeli. Stál u tabule a počítal nějakou složitou rovnici.
"Nemám na tebe nervi, Kaulitz," lapala zlotně šedivá starší paní po dechu. Milionskrát snad to tomu chlapci vysvětlovala, ale zase neví ani ťuk. Byla na tom celkově osychycky špatně, tak to dopadá, když se učitel i deset let po důchodu cítí na to, že ještě má sílu učit. Tahle paní se ale příliš přeceňovala.
"Vypadni na chodbu!" křikla po něm a ukázala směrem ke dveřím. Bill poslušně se slzičkou na tváři opustil třídu. Rozhlédl se po prázdné chodbě, byla tak klidná, ale něco to ticho rušilo, něco tak strašně neobvyklého. Černovlásek se kousnul do rtu. Opravdu slyšel vzlyky? Tiché, ale slyšel je. Vycházeli z chlapeckých záchodů. Setřel si pár slz z tváře a zamrkal. Bál se tam jít, ale jeho zvědavost ho přemohla. Pomalími a tichími krůčky svích ošoupaných starých bnotasek přešel půlku chodby, než se dostal ke dveřím, ze kterých vycházeli chlapecké vzlyky. Se skousnutým rtem pootevřel dveře a strčil do místnosti hlavu. Zdála se... Prázdná? Zakroutil hlavou a vklouznul dovnitř.
"Haló?" pípl tiše a rozhlížel se okolo.
"Je tady někdo? Pr-Proč pláčeš?" ptal se tiše. Vzlyky najednou utichly v tlumený pláč. Bill rychle zamrkal.
"J-já... Nechci ti ublížit, chci ti pomoct. Kde jsi?" zašeptal. Jeho jemný šepot se rozlehl po celé místnosti. Pootevřely se dveře jedné z kabinek a z tama vykoukla dredatá hlava.
"K-kdo... Kdo jsi?" zavzlykal dredáč. Bill se ustaraně pousmál a pomalinku přišel k dredáčovi. Klekl si před něj.
"Já jsem Bill," pousmál se.
"Ty? Copak se ti stalo, že pláčeš?" zamrkal a naklonil hlavu na stranu.
"J-já... Jsem Tom," šeptnul dredáč a přikývnul.
"J-jen... Já jen... Střetnul jsem se tady s nepravými lidmi," povzdechnul si Tom a sklopil pohled. Bill posmutněla pohlédl na chlapce před ním. Za dva prsty mu bradu zvednul nahoru tak, aby se mu mohl podívat do mandlově čokoládových oček.
"Tohle znám, ale nic si z toho nedělej, lidi jsou zlý, živout je krutý, ale karta se jednou obrátí a bude všechno fajn, Tomi," usmál se na něj.
"T-Tomi... P-promiň, já jen... Mů-můžu... Nevadí ti, jestli ti tak budu říkat?" Tom se na Billa usmál. Přišel mu tak strašně zlatý a milý. Byl rád, že je i někdo, kdo k němu milý být může a umí.
"Nevadí, spíš naopak. Je to pěkné, líbí se mi to... Moc krásně to říkáš." Tom se trošku začervenal, tak jako Bill. Oba se na sebe usmáli. Ani jeden tohle neznal. Neznali přátelství, neznali lásku. Jediné, co znali a ponesou si to sebou přes celou tu dlouhou či krátkou cestu životem, byla bolest. Tvrdá bolest, která nechtěla přestat, která nikdy nepřestane i přes to, že se objeví člověk, který pro ně bude vším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama